Dám ti hádanku
15. 4. 2008
Tiše se otočil k monitoru, zahleděl se do hlubin své fantazie a začal:
"Dám ti hádanku, chceš?"
"Jistě, proč ne..." odvětila a v očích jí zasvítily plamínky zvědavosti. Dokáže být tak rozporuplný... z běžné konverzace přes vyznání, samá hádanka...
"Je jedna místnost, v ní jsou dvě misky... stíháš?"
"Ale ano, ano..."
"Na jedné misce je modrá obloha, na druhé černo černá tma..."
"Jistě, ale co dál?" zachvěla se, zimou, vzrušením, kdo ví?
"Do místnosti vedou dvoje dvířka"
"Hm..."
"Každá dvířka jsou opatřena klíčem"
"Jo, jo"
"Jeden je zlatý, druhý ocelový." Zalesklo se mu v očích... bůh ví na co pomyslel...
"Jsou jen dvě osoby, které mají ke dvířkám přísup. První je zahalená v modrém hávu, druhá v černém. Obě osoby o sobě ví, a přeci se nemůžou setkat... Jedna z nich má zlatý klíček, druhá z nich má ten ocelový... Setkají-li se tyto osoby, pak pouze v té místnosti, o které jsem ti prve pověděl..."
"Ano ano, ale v čem tkví tvá hádanka? příteli..."
"Počkej, spěcháš... vše se dozvíš, na některé věci je dost času, cožpak to už dávno nevíš?" jeho modré oči zalétly do minulosti, rychle se ale vrátily k monitoru aby mohl pokračovat:
"Jednoho dne se obě osoby rozhodnou, že vejdou do místosti. Sotva ráno otevřeli oči, hned věděli, že tam musí jít. Odemkli svá dvířka zlatým a ocelovým klíčkem a stanuli naproti sobě v místnosti. Místnost nemá okna, má pouze ty dvě misky, na jedné modrou oblohu, na druhé černo černou tmu...přesto je v místnosti ohromné množství jasu, ale pouze, když se tito dva setkají. Sotva proti sobě stanuli začalo se něco dít..."
"Copak?" špitla.
"Jejich ruce se spojili, přistoupili k miskám..."
"A dál? Prosím, pokračuj!"
"Nepovím, to je právě ta hádanka, moje milá..., máš z úkol ji vyluštit..." zavřel na chvíli oči. Všechno se děje tak rychle, na nic není čas.
Upřeně hleděl před sebe, zdálo se že není přítomný v realitě, jen se díval a díval. Pak vstal, v jedné ruce zlatý klíč a přes ramena černo černý plášť.
V tu chvíli odešla také... v kapse jí hřál ocelový klíček a ve tmě za domem jsem spatřil modrý lem jejího kabátku.
Kdo ví?
hw
"Dám ti hádanku, chceš?"
"Jistě, proč ne..." odvětila a v očích jí zasvítily plamínky zvědavosti. Dokáže být tak rozporuplný... z běžné konverzace přes vyznání, samá hádanka...
"Je jedna místnost, v ní jsou dvě misky... stíháš?"
"Ale ano, ano..."
"Na jedné misce je modrá obloha, na druhé černo černá tma..."
"Jistě, ale co dál?" zachvěla se, zimou, vzrušením, kdo ví?
"Do místnosti vedou dvoje dvířka"
"Hm..."
"Každá dvířka jsou opatřena klíčem"
"Jo, jo"
"Jeden je zlatý, druhý ocelový." Zalesklo se mu v očích... bůh ví na co pomyslel...
"Jsou jen dvě osoby, které mají ke dvířkám přísup. První je zahalená v modrém hávu, druhá v černém. Obě osoby o sobě ví, a přeci se nemůžou setkat... Jedna z nich má zlatý klíček, druhá z nich má ten ocelový... Setkají-li se tyto osoby, pak pouze v té místnosti, o které jsem ti prve pověděl..."
"Ano ano, ale v čem tkví tvá hádanka? příteli..."
"Počkej, spěcháš... vše se dozvíš, na některé věci je dost času, cožpak to už dávno nevíš?" jeho modré oči zalétly do minulosti, rychle se ale vrátily k monitoru aby mohl pokračovat:
"Jednoho dne se obě osoby rozhodnou, že vejdou do místosti. Sotva ráno otevřeli oči, hned věděli, že tam musí jít. Odemkli svá dvířka zlatým a ocelovým klíčkem a stanuli naproti sobě v místnosti. Místnost nemá okna, má pouze ty dvě misky, na jedné modrou oblohu, na druhé černo černou tmu...přesto je v místnosti ohromné množství jasu, ale pouze, když se tito dva setkají. Sotva proti sobě stanuli začalo se něco dít..."
"Copak?" špitla.
"Jejich ruce se spojili, přistoupili k miskám..."
"A dál? Prosím, pokračuj!"
"Nepovím, to je právě ta hádanka, moje milá..., máš z úkol ji vyluštit..." zavřel na chvíli oči. Všechno se děje tak rychle, na nic není čas.
Upřeně hleděl před sebe, zdálo se že není přítomný v realitě, jen se díval a díval. Pak vstal, v jedné ruce zlatý klíč a přes ramena černo černý plášť.
V tu chvíli odešla také... v kapse jí hřál ocelový klíček a ve tmě za domem jsem spatřil modrý lem jejího kabátku.
Kdo ví?
hw
Komentáře
Přehled komentářů
On ji vypravel o nich. Kazdy z nas muze byt v kazdy okamzik osobu o nichz vypravel, misto barevnych plastu muzeme mit svoje obleceni, misto klicu mame treba stejnou linku autobusu, kterym se dostaneme treba do prace a tam muzeme narazit v jakemkoliv miste na nekoho kdo nas bude schopny "rozzarit"...
Jasne doufam :)
(Ghuul, 25. 8. 2011 21:39)